Strávila jsem 10 týdnů v Krkonoších! Kam bych doporučila vyrazit?

Objevování krás nejvyšších českých hor nebylo jen tak. Ale kdykoliv to šlo, vyběhla jsem večer po hřebenech a užívala si, že mám celý národní park jen pro sebe. A kde se mi líbilo nejvíce? S naprosto klidným srdcem můžu napsat že úplně všude. Nenavštívila jsem jediné místo, které by nezískalo mé sympatie. 

Takže pokud se chystáte do Krkonoš, neuděláte chybu, ať půjdete kamkoliv. Níže se dočtete o známých i méně známých místech, která můžete vzít v potaz při plánování Vaší návštěvy.

Labský důl

Pokud plánujete vyrazit ze Špindlerova Mlýna, doporučuji vyrazit Labským dolem. Cesta začíná klidným, až skoro nenápadným stoupáním po široké asfaltové cestě podél Labe. V hustém lese, který i v letních měsících dopřeje příjemné ochlazení, občas zahlédnete drobný vodopád nebo malé skalky. Za zastávku stojí i Malý labský vodopád.

Na rozcestí Labský důl - Pudlava se asfalt změní na kameny a stoupání začne být možná lehce nepříjemné. Mezi postupně zmenšujícími se stromy si můžete začít všímat skal ohraničujících okraj Labského dolu. Ti pozornější si mezi stromy všimnou Pančavského vodopádu - nejvyššího vodopádu v České republice.

Jakmile se stezka začne kroutit v serpentýny, je to znamení, že jste téměř nahoře. Za doprovodu všudepřítomných skal a zvuků šumějícího Labe dojdete k Labskému vodopádu a Labské boudě. Odtud už lze snadno pokračovat do vaší cílové destinace (pokud jí není Labská bouda). Celá cesta ze Špindlerova mlýna až na rozcestí Labská bouda vede po modré turistické značce. Není to náročná cesta, ale s kočárkem či invalidním vozíkem rozhodně neschůdná.

Dalším výchozím bodem pro vás může být Harrachov. Pokud se rozhodnete jít po modré turistické značce, už v úvodu cesty můžete obdivovat krásu řeky Mumlavy, v podobě desetimetrového Mumlavského vodopádu. Jedná se o nejmohutnější vodopád na našem území. Jakmile si užijete pohled na jeden z nejkrásnějších vodopádů České republiky, vydáte se po asfaltové cyklostezce nahoru.

Celá cesta vede podél Mumlavy, která se kroutí mezi skalními bloky žuly, a dovede vás na rozcestí Krakonošova snídaně. Z tohoto rozcestí už je na vás, jestli se chystáte na Dvoračky, Voseckou boudu nebo na rozcestí u Čtyř pánů.

Jestliže jste už Mumlavský vodopád navštívili, nebo se chcete projít krkonošskou přírodou bez davů turistů a k tomu si užít výhledy na českou krajinu, vydejte se po zelené. Celá cesta po zelené turistické značce se jmenuje Vycházková trasa Liška a vede z Harrachova na Dvoračky. Moc lidí si tuto cestu nevybere, takže máte už na začátku výletu klid.

Hned za Harrachovem, v obci Rýžoviště, projdete Včelí naučnou stezkou Jana hraběte Harracha. Z dřevěných tabulí postavených podél Ryzího potoka se dozvíte proč je Jan Nepomuk považovaný za krkonošského Járu Cimrmana, jak vznikaly v Krkonoších první turistické cesty a kdo je patronem včelařů. Potok zároveň nabízí příjemné ochlazení. Lesem dojdete na rozcestí Ručičky.

Tady už se můžete kochat výhledy do údolí. Zároveň tu skončilo to nejtěžší stoupání a po příjemné vrstevnici dojdete na Dvoračky.

Jestliže se chystáte pokračovat v objevování Krkonoš směrem na sever (ze Zlatého návrší), určitě zvolte cestu po červené turistické značce. Na polovině cesty mezi Zlatým návrším a Labskou boudou narazíte na Pančavský vodopád. Tento vodopád, padající po žulových blocích do Labského dolu, měří 148 m, což z něj dělá nejvyšší vodopád v České republice. Zajímavostí je, že na jaře měří dokonce 162 m díky vzniku jižního ramene při tání sněhu.
Z turistické stezky je možné vidět pouze horní část vodopádu z Ambrožovy vyhlídky. Celý vodopád můžete zahlédnout při stoupání Labským dolem. 
Ačkoliv by bylo krásné vidět tento vodopád i z jiných úhlů a více zblízka, je třeba respektovat pravidla Krkonošského národního parku a neopouštět vyznačené cesty! 

Přímo na Zlaté návrší nevede turistická stezka. To znamená, že v souladu s pravidly KRNAP na něj platí zákaz vstupu. Jestliže se ale vydáte jen pár desítek metrů po zeleně značené stezce, dorazíte na Vrbatovo návrší, pyšnící se Mohylou Hanče a Vrbaty, na počest Bohumila Hanče a Václava Vrbaty.

Tragický příběh lyžařů Hanče a Vrbaty
24. 3. 1913 se konal ve vrcholcích Krkonoš závod v běžeckém lyžování na 50 km. Start závodu byl na Labské boudě. Běžci pokračovali k Martinovce, absolvovali nelehký výstup ke Sněžným jamám a Violíku, dále na Sokolník, pod polskou Szernicí a zpět k České budce. Zřejmě se jely dvě kola a v druhém kole závodníci měli běžet k Harrachovým kamenům a kolem Pančavského vodopádu do cíle na Labskou boudu.

V den tragédie bylo neobvykle teplé ráno, okolo 8 °C, proto závodníci oblékli krátká trička a košile.

V průběhu závodu se nečekaně začalo horšit počasí. Příjemný jarní vzduch chladl, zvedl se silný vítr, slunce se ztratilo v husté mlze a z nebe padal těžký mokrý sníh. Závodníci postupně odstupovali ze závodu. Jediný Bohumil Hanče, český lyžař a několikanásobný mistr v běhu na lyžích na 50 km, v závodu pokračoval.

Ostatní závodníci se o něj strachovali. Nakonec se ho tři z nich vydali do nepříznivé sněhové bouře hledat.

Němec z Prahy, Emerich Rath, na svého přítele Hanče narazil kousek pod Zlatým návrším. Seděl ve sněhu pod stromem, jeho lyže byly kousek od něj zapíchnuté ve sněhu do kříže a v ústech měl píšťalku, do které už vyčerpáním nefoukal, jen dýchal.

Rath se ho snažil podebrat pod rameny a dostat do Labské boudy. Ale Hanč nedokázal pokračovat ani s pomocí, i přesto, že byl v relativně bdělém stavu.

Rath doběhl na Labskou boudu, předal kolegům lyžařům ty nejdůležitější informace a vysílením se zhroutil.

Záchranná skupina se saněmi Bohumila Hanče našla bez známek života. I přes snahy o oživení už bylo pozdě a Hanč tento souboj prohrál.

Ačkoliv se může zdát, že tímto příběh končí, není tomu tak.

Kromě Emericha Ratha po Bohumilovi pátral i Václav Vrbata, velmi blízký Hančův přítel, který se ho vydal na trať podpořit. Plánoval sejít dolů na Mísečky, ale na poslední chvíli svůj plán změnil. Vrbata při jeho návratu narazil na promrzlého Bohumila Hanče. Dal mu své oblečení, aby se zahřál a sám o pár metrů dál zemřel na následky vichřice.

V místě, kde Emerich Rath našel Bohumila Hanče a kde následně zemřel Václav Vrbata, stojí velká mohyla. Kousek od Pančavského vodopádu, v místě, kde Emerich Rath Bohumila Hanče nechal, stojí pamětní deska.

Když budete pokračovat dál po zelené turistické značce, dojdete na Harrachovy kameny, asi pětimetrové skalky. Tento desátý nejvyšší vrchol Krkonoš nabízí bližší pohled na Kotel, Kotelní jámy i otevřené údolí plné městeček, lesů a polí.

Růženčina zahrádka
O další kilometr dál po zmíněném zeleném turistickém značení je Růženčina zahrádka - val kamenů neznámého původu. Některé zdroje tvrdí, že když tu dříve sekači sekali trávu, kameny, které jim překážely, naházeli na jednu hromadu. Jiné zdroje tvrdí, že se tu dříve pěstovaly léčivé bylinky a kameny je měly chránit před horským větrem. Věřilo se, že se zde odehrávaly rituály kultů v pravěku, ovšem archeologové minulého století vyvrátili pravěký původ. A dle pověsti, se zde setkávala Růžena s myslivcem. Po jejím provdání byl však myslivec zastřelen a Růžena na jeho hrob skládala kameny. Zkrátka původ Růženčiny zahrádky dodnes není jasný.

Co ale jasné je, je unikátní flóra rostoucí v zahrádce. Krkonoše tvoří severní hranici naší republiky a chrání ji před silným severským větrem. Tento vítr stoupá údolím, na hřebenu zrychlí ale pak narazí do překážky, jakou je například Růženčina zahrádka. Ztratí energii, zastaví se a na tomto místě nechá vše, co s sebou z dalekých krajin přinesl. Mohou to být semena, částičky půdy, spory mechů a lišejníků, pyl ale i drobní bezobratlí živočichové. To všechno se usazuje v místě s ideálními podmínkami, jako jsou dlouho držící se sníh, chlad a světlo. Tento proces se jmenuje anemo-organický systém a poprvé byl popsán právě v Krkonoších. 
Za přítomnost severských rostlin nemůže jen vítr. V době ledové se do Evropy rozšířily arktické druhy, které se při oteplování stáhly do hor. Krkonoše si zachovávají chladné klima a ideální podmínky které pomáhají tuto populaci udržet.
Těchto lokalit je více a říká se jim krkonošské botanické zahrádky nebo biologické smetiště. Vedle Sněžných jam, Pančavké jámy a horní části Labského dolu však Růženčina zahrádka a Kotel zůstávají těmi nejvýznamnějšími.

Pramen Labe
Řeka Labe je největší řekou České republiky. V Krkonoších však na první pohled působí jako nenápadný horský potok. Necelý kilometr od Labské boudy je symbolická kamenná skruž označující pramen. Pravý pramen je ale přibližně 300 m od turistického rozcestníku. Je veřejnosti nepřístupný z důvodu ochrany vodního zdroje. Kolem tohoto “turistického pramenu” je na kamenné zídce umístěni 28 erbů měst, kterými řeka Labe protéká. 
Je to jedno z nejnavštěvovanějších míst Evropy, dokonce ho v 19. století skoro viděl i velbloud. Ten byl součástí poutě na cestě k vysvěcení pramene. Krkonošské podmínky pro něj byly osudnými a na Dvoračkách jeho cesta skončila. 
Za dobré viditelnosti je od Pramene Labe krásný výhled na Sněžku. 

Občas se setkáme s názory, že v České republice nejsou pořádné skalnaté hory. Ti, kteří si za tímto výrokem stojí zřejmě nenavštívili Sněžné jámy, které jsou přímo na česko-polské hranici.

Jestliže na Sněžné jámy půjdete po červeném značení (cesta česko-polského přátelství), minete vrchol Violík, jiným názvem Labský štít. Stejně jako u Růženčiny zahradky, kameny jsou tu porostlé vzácnou flórou a platí tedy přísný zákaz vstupu mimo vyznačené stezky.

Vysoká pláň je s výškou 1497 m n. m. nejvyšším bodem Krakonošovy kazatelny a tomu odpovídají i výhledy do všech stran. Na samém vrcholu je vysílač. V 19. století zde stála nouzová útulna pro dvě osoby, která se později rozrostla v turistickou ubytovnu pro 44 osob. Během 2. světové války budova sloužila jako rekreační středisko. Zároveň tu byl před Olympijskými hrami v roce 2006 postaven vysílač pro přenos televizního signálu. Signál se totiž nemohl dostat přes vysoké Krkonoše a vysílač měl usnadnit živý přenos.

Hlavním turistickým cílem však bývají zmíněné Sněžné jámy.  Jedná se o dva ledovcové kary, Malou a Velkou Sněžnou jámu, jejichž hloubka je přibližně 300 m. Na dně strmých žulových stěn jsou dvě ledovcová jezírka obklopená vzácnými rostlinami a daleko za nimi polská rovina.

Kdybych vám měla doporučit jen jednu jedinou cestu v Krkonoších, byla by to tato červená turistická stezka, vedoucí od Pomezní boudy až k Szrenici. Vede po hřebeni oddělující Polsko a Českou republiku a nabízí ty nejhezčí výhledy, které Vám mohou Krkonoše nabídnout. 

Už kilometr od Petrovky narazíte na Dívčí kameny, o dalších asi 800 metrů dál na Mužské kameny. Oba vrcholky se pyšní až osmimetrovými žulovými skalkami.

Každým metrem, který absolvujete, se před vámi otevírá pohled na úplně jinou krajinu. Za rozcestím Černé sedlo se cestička vysypaná štěrkem mění na stezku vyskládanou z velkých plochých kamenů. Je těžké se rozhodnout, kam se podívat dřív - městečka zasazená do polských údolí napravo, vrchol Vysokého kola nalevo, hluboké skály Sněžných jam a vysílač na Vysoké pláni, které se pomalu objevují před vámi, nebo se otočit a naposledy se podívat na Sněžku. 

Dalším turistickým lákadlem může být velký dřevěný nápis Medvědín obsahující herní prvky pro děti, dřevěné houpačky nebo výhled na sjezdovky ve Špindlerově Mlýně. 

Na vrcholek vedou turistické stezky ze dvou směrů - červená a modrá široká cesta z Horních Míseček nebo červená úzká stezka odbočující ze silnice vedoucí na Zlaté návrší.

Už z dálky je vidět špičatý vrchol polské Szernice, česky Jínonoš. Z polské strany je dostupná lanovkou z nedaleké Szklarske Poreby. Z české strany je dobře přístupná z již zmiňované červené Cesty česko-polského přátelství, která právě zde začíná. Okolo vrcholu vysokého 1362 m n. m. vede okružní stezka po velkých balvanech, která ukazuje krásy Krkonoš ze všech stran. Přímo na vrcholu stojí horská chata.

Těsně pod Szernicí stojí za zastávku Svinské kameny. Zaslechnout můžete i název Tři prasátka. Jedná se o skalky o výšce přibližně 8 metrů a turistická trasa vede přímo mezi nimi.

Zároveň bych ráda zmínila, že Szernica je díky své poloze asi nejlepším místem k pozorování východů a západů slunce.

Závěrem Krkonoše doporučuji všema deseti. Věřím, že každý si tu přijde na své - ať už hledáte hřebenové túry, klidné procházky lesem, krasné výhledy, nebo jen místo, kde na chvíli vypnete.

Stejně důležitý je i respekt k přírodě a horám. Držte se vyznačených tras, jak z důvodu ochrany přírody, tak z důvodu vlastní bezpečnosti.

A pro mě osobně asi nejdůležitější pravidlo - co si do Krkonoš přivezete, to si i odvezte. Nikdo se nechce dívat na krajinu plnou papírových ubrousků a nikoho nezajímá, co jste měli ke svačině. 

Snažme se prosím, aby Krkonoše zůstaly stejně krásné i pro další generace.

Doufám a věřím, že si tuto trochu méně známou část Krkonoš zamilujete stejně jako já.

Anet

KOMPLETNÍ FOTOGALERIE